Svatební den etiketa

Svatební den etiketa
Co se děje ve svatební den

Statistiky sice tvrdí, že počet sňatků klesá, ale to nijak nesnižuje význam svatebního dne pro ty, kteří se rozhodnou pro tradiční svatební obřad. Pak se ovšem musíme držet jistých pravidel.


 

Na svatbu nezveme sms ani mailem, svatba vyžaduje písemné pozvánky. Jejich podoba odráží vkus snoubenců, a proto jim věnujeme velkou pozornost. Lepší než standardní vzory nabízené tiskařskými firmami, je dát průchod osobitosti a zvolit něco, co odráží společnou životní filozofii snoubenců. Dalším obtížným úkolem je sestavení seznamu hostů. Volíme je podle toho, jak jsme komu zavázáni recipročně, tedy na čí svatbě jsme byli my, jaké jsou vztahy v rodině a k přátelům. Pozvání nám musejí všichni potvrdit, proto nezapomeneme na pozvánky napsat zkratku R.S.V.P. nebo jednoduše, „prosíme o potvrzení účasti“.
 




 

Pak se rozhodneme, jaký formát svatby zvolíme. Na velkou svatbu si pánové berou žakety (smoking není vhodný, je to pouze večerní oblek), dámy krátké šaty večerního střihu. Pokud má žaket ženich, musejí ho mít i nejdůležitější účastníci z rodiny, tedy rodiče a svědci.

Žaket: Dlouhé sako s plnými přednicemi šikmo ubíhajícími ke stranám mělo jakoby odstřižené a zakulacené šosy, proto se žaketu říkalo cutaway. Sako mohlo být černé nebo šedé, i kalhoty mohly být černo-šedě proužkované, případně mohly být šedé jako sako. Vesta byla šedá, nebo tzv. buff, béžová s příměsí žluté. Košile k žaketu náležela jen bílá, s klasickým límečkem, a pozor: k žaketu se nenosil motýlek, ale buď plastrón (šitý šátek s perlou ve stylu předchůdce dnešní kravaty), nebo šedá regata (šitá kravata). Budeme-li chtít vyjít si v žaketu, správnou volbou je i běžná stříbrošedá kravata, ba i vhodně barevné kravaty. K žaketu se nosí obvykle oxfordky, černé kožené boty u uzavřeným šněrováním. Doplňky jsou šedý cylindr a šedé jelenicové rukavice.
 


 

 

Na tzv. malou svatbu za účasti rodičů, svědků a pár přátel, stačí oblek, může být i světlý, pro dámy je vhodný kostým nebo pouzdrové šaty či malé černé šaty, které uvedl do módního světa Christian Dior. Nejhonosnější šaty si nevěsta pořizuje na velkou svatbu nebo na svatbu v kostele; bývají dlouhé, s vlečkou, romantické šaty jsou doplněny závojem. Tradiční barva pro mladou dívku je nejčastěji bílá, ale může být i krémová, šampaňská a bledě růžová. Ještě v 19. století byly svatební šaty barevné a vzorované, daly se pak používat běžně jako velké večerní šaty na ples. Bílé saténové šaty si poprvé oblékla královna Viktorie, když se v r. 1840 vdávala za prince Alberta, trvalo však ještě čtyřicet let, než se bílé šaty ujaly všeobecně. Vdává-li se žena podruhé, měla by být oblečena střízlivěji. Postačí kostýmek krémové nebo jiné pastelové barvy. Nevěsta by měla pamatovat i na další, pohodlnější šaty nebo kostým, do kterých se převlékne po ukončení slavnostní části svatebního dne. Ženich může mít během dne světle šedý, tmavomodrý nebo černý oblek. K němu bílou košili s dlouhým rukávem, stříbrnou kravatu, šněrovací boty, tmavé ponožky. Velkou pohromou jsou nekonformní ženichové, kteří dávají najevo, jak jsou nad věcí, tím, že si vezmou na sebe džíny a košili s rozepnutým límcem. Říkají tím, „pro mne to zase není taková událost, abych se kvůli tomu soukal do obleku“. Je to výraz pohrdání svatebním dnem, rodiči a příbuznými, ale i nevěstou, která sice v období zamilovanosti je ochotna partnerovi leccos prominout, ale po letech, když si prohlíží svatební fotografie, dojde k poznání, že takhle to být nemělo.
 



 

Ráno v den svatby se snoubenci a nejbližší rodina scházejí obvykle v bytě nevěsty. Zde je první vhodná chvíle pro předání svatebního daru. O dary se obvykle stará nevěstina matka. Už při rozesílání pozvánek by měla mít v ruce seznam věcí, které by novomanželé přivítali. S ní by také měli hosté konzultovat, jaký dar by byl pro nové manželství užitečný. Zatímco nevěsta činí ve vedlejší místnosti poslední úpravy, ujme se ženich představování rodinných příslušníků obou stran, protože patrně jako jediný je bude znát. Ranní setkání slouží ke vzájemnému seznámení hostů z obou rodin, tak aby se vzájemně zbavili ostychu , ale není nutné, aby si na kuráž pánové připíjeli tvrdým alkoholem jako o závod. Ženich je zcela střídmý a vyhýbá se alkoholu, vyjma přípitku, celý den. Jakmile je nevěsta náležitě upravena, vychází za všeobecné pozornosti z pokoje, kde se oblékala, líčila a česala. Teď nastává okamžik pro ženicha: předává snoubence svatební kytici, kterou společně vybrali, a menší kytici předává matce nevěsty. Dříve se v tomto okamžiku odehrával obřad „požádání o ruku“, dnes stačí civilnější poděkování rodičům nevěsty. Tímto okamžikem svěřují svou dceru do rukou jejího nastávajícího muže.
 



 

Každá svatba by měla mít svého manažera - může to být blízký kamarád nebo jeden ze svědků - aby řídil celý průběh dne: časový harmonogram, sestavení kolony vozidel, usazování do vozů, řazení průvodu, předávání dokladů matrikářce, organizaci oběda, odvoz hostů, placení personálu, fotografovi, řešení nenadálých situací. Pořadí usazení ve vozech může být následující: po ostatních hostech jede ženich se svou matkou, dále matka nevěsty s ženichovým otcem, předposlední jedou svědci a nakonec nevěsta se svým otcem.

V místě obřadu se seřadí svatební průvod: Jako první půjde ženich se svou matkou, následuje matka nevěsty s otcem ženicha, pak další svatební hosté, pokud možno tak, aby se střídaly páry z ženichovy a nevěstiny strany. Ženy jsou vždy po pravici mužů. Předposlední jdou svědci a nakonec nevěsta doprovázená svým otcem. Pokud ženich či nevěsta nemají jednoho z rodičů, nahrazuje je nejbližší příbuzný.
 

 

Smyslem doprovodu nevěsty a ženicha je jakési jejich symbolické uvedení do stavu těch, kteří již vdaní či ženatí jsou. Proto je musí doprovázet osoba starší a vdaná. Guth-Jarkovský klade tuto podmínku nad požadavek, aby doprovod byl z rodiny, a připouští dokonce - není-li v příbuzenstvu starší či vdaná osoba - doprovod ženicha dámou z nevěstiny rodiny a naopak. Nemusí to být tedy nutně příbuzný, ale měla by to být osoba starší a vdaná, aby měla oprávnění uvádět ženicha či nevěstu do světa již sezdaných. Někdy se řeší citlivý problém „prvního“ a „druhého“ rodiče, např. biologického otce a druhého manžela matky, který nevěstu vychoval. Svatba má být demonstrací nového života, souladu, spojení rodin, ne rozladění, proto by se tyto delikátní situace měly řešit s velkou tolerancí, velkorysostí a především s ohledem na nevěstino přání. Sejdou-li se u obřadu oba otcové, je přirozenější, že do obřadní síně povede nevěstu ten, který ji vychoval.


 

Zasedací pořádek u svatební hostiny má svá pevná pravidla vycházející z obecného pravidla, že nejčestnější místa jsou uprostřed stolu a jejich význam klesá směrem k okrajům. V čele stolu tedy sedí novomanželé, žena vpravo. Rodiče manželky sedí na straně manžela, rodiče manžela sedí na straně manželky, vždy tak, aby se vedle sebe střídali muži a ženy. Po stranách sedí svědci a následují další hosté v pořadí jejich společenské významnosti, nejdříve rodina, pak přátelé. Podle klasického pravidla nesedí manželé u tabule spolu (novomanželé jsou poslední výjimka), střídají se muži a ženy, mladí a starší. Slavnostní oběd musí být zahájen přípitkem, obvykle se ho ujme některý z otců nebo svědků. Je-li přítomen i první otec, měl by sedět hned vedle svědků, vedle novomanželů by měl sedět „druhý“ otec, ten, který snoubence nebo ženicha vychoval. Někdy se stává, že novomanželé mají už dítě, pak je posadíme mezi rodiče, tedy babičku a dědečka.


 

Svatební hostina nezačíná předkrmem, ale proslovem, někdo ji musí zahájit. Jakmile je naservírován na stolech předkrm, vstane řečník, poklepe na prázdnou skleničku nožem, čímž si vyžádá pozornost, a pronese přípitek. První volba je tatínek nevěsty, pak tatínek ženicha, na třetím místě je některý ze svědků, záleží na tom, kdo je lepší řečník. Proslov nemá být dlouhý, svatba není konference a hosté se přišli bavit, proto by řeč neměla být delší než tři minuty. Stačí připomenout, jak dlouho se novomanželé znají, přidat nějakou veselou historku z jejich společného života a popřát jim hodně štěstí do dalších dnů. Přípitek se nesmí číst, řečník ho musí umět zpaměti a na závěr by měl pozvednout číši sektu a vyzvat k přípitku.

Prostorný stůl vedle hodovní tabule je další vhodné místo, kam lze dopravit svatební dary, ale nedoporučuje se je rozbalovat. Svatební dary mají úzce vymezený účel, vybavit novomanželům jejich domácnost, proto se obvykle scházejí stejné dary najednou, a tomu je lépe předcházet. Do darů vkládáme vizitku, aby novomanželé mohli všem, od koho dostali svatební dar, po svatbě písemně poděkovat. Na zadní stranu vizitky napíšeme rukou osobní blahopřání.
 


 

Pokračuje-li zábava tancem, první sólo patří novomanželům. Pak oba novomanželé tančí s rodiči svého protějšku a se svými rodiči. Poté se už může rozvinout volná zábava. Obecně platí, že nikdy neopouštíme společnost bez rozloučení, novomanželé však mají privilegium vytratit se kdykoli „po anglicku“. Jediný, kdo je tichým společníkem jejich zmizení, je manažer svatby, který jim připraví odvoz a postará se o pak o odvoz rodičů a dalších hostů.

Znáte naši ambasadorku Hamiczech?

Odeslat článek známému   Vytisknout

Produkty